Na začátku je třeba připomenout, že ani lidé, ale ani psi se nerodí jako psychicky nevyrovnaní. Ano, genetika hraje bezesporu nějakou hru, ale dle mého subjektivního názoru to není více jak 30- 40 %. Zbytek je o okolních vlivech, výchově a výcviku.
Co ale dělat, když už máme před sebou jedince, který je psychicky nevyrovnaný (ať už do plusu nebo mínusu).
Budovat o to více to, co je v soužití mezi člověkem a psem to NEJDŮLEŽITĚJŠÍ. Není to ani výchova, ani výcvik, ba co do konce- ani socializace. Ale to nejvíc nejdůležitější, je VZTAH mezí vámi a tím chlupatým individuem, které s vámi žije.
Vztah by měl být postavený na důvěře, pocitu bezpečí, pozitivnu, spolupráce, vhodnému vysvětlování věcí, na správných pravidlech a jejich dodržování a další věci. Problém dnešní doby je ten, že pod těmito pojmy si my lidé často vykládáme věci, které jsou z našeho úhlu pohledu správné. Ono však chyba lávky- psí svět je jiný než lidský. A to, co si my vysvětlujeme, že je pro nás pocit bezpečí a jak si ho vybudujeme, pro psa to může znamenat něco jiného. Ale o tom v jiném článku.
Takže odpověď, jak pracovat s psychicky nevyrovnaným jedincem? Budujte hlavně vztah, čím více, tím lépe, naučte se více číst svého psa a jeho signály, které vám dává, zbavte se DOMNĚNEK (přikl. koukni Karle, jak se ten náš Ben zase tváří, on určitě po tom jiným psovi vystartuje) apod.
K tomu si připočtěte vědomí, proč vlastně s námi psi spolupracují, baví se a co je toho příčinou a vězte, že i s psychicky nevyrovnaným jedincem můžete prožít supr život. Jen to bývá časově náročnější z hlediska vzájemného pochopení a přístupu 😊
Přeji Vám hodně síly, TRPĚLIVOSTI, důslednosti a uvědomění, abyste právě se svým chlupáčem dokázali to, co od společného soužití očekáváte 😊
